Sedmdesát let Peugeot 403: Krása rezavějící legendy, které neodolal ani Colombo

Dnes slavíme 70. výročí Peugeotu 403 – připomínku doby, kdy výrobci aut uměli vymýšlet skutečně nové a užitečné věci, dávno před érou líbivého marketingu. Tento francouzský vůz střední třídy navrhl Pininfarina a nebyl jen stylovým doplňkem – stal se průkopníkem v mnoha ohledech. Peugeot 403 byl oficiálně představen 20. dubna 1955 v Palais de Chaillot v Paříži jako první poválečný model řady „400“. Navenek nenápadný, uvnitř promyšlený: představil sedadla, která šla nejen polohovat, ale i zvedat a přestavět na lůžko. V padesátých letech působila taková vychytávka stejně futuristicky jako dnešní chytré technologie. Byla však mechanická a spolehlivě fungovala. Pod kapotou byl základní motor o objemu 1,5 litru a výkonu 58 koní – na tehdejší poměry solidní, umožňoval stovku pětadvacet kilometrů v hodině a zvládal jak město, tak venkov. V roce 1958 rozšířila nabídku první evropská naftová verze v sedanu: 1,8litrový motor Indenor s 48 koňmi a maximální rychlostí 105 km/h. Sporťák z něj nebyl, ale byl odolný a spolehlivý. Peugeot 403 nikdy nebyl jen „dalším francouzským autem“. Vyráběl se ve třinácti zemích na pěti kontinentech, od Uruguaye přes Filipíny po Nigérii – rozsahem, který by leckterý dnešní globální model mohl závidět. A rozmanitost nekončila pouze místem výroby: 403 existovala jako sedan, kombi, dodávka i pick-up. Právě poslední varianta si v Africe získala pověst vozu, který nezradí a snadno se opraví. Skutečně nesmrtelným se ale Peugeot 403 stal díky zmačkanému detektivovi z Los Angeles v pomačkaném plášti a unaveným očím: Peter Falk alias poručík Columbo propůjčil kabrioletu 403 větší slávu než jakákoli reklama – nikoli díky lesku, ale právě díky unavenému, rezavému vzhledu vozu, který zažil lepší časy. Je to paradox, že auto navržené Pininfarinou se stalo ikonou pro svou „vybydlenost“. Mimo televizní obrazovky se 403 zapsala i do historie filmu – například v Godardově filmu U konce s dechem (1961) nebo Monsieur Ibrahim (2003). Nebyla výstavním exponátem, ale společníkem, který zachytil ducha a tempo své doby. Takže pokud na ulici zahlédnete starou čtyřista-trojku, nevidíte jen rez a únavu. Díváte se na vzácný kus historie: auto, které bylo praktické, inovativní a přežilo se ctí – i když dnes připomíná spíš sochu zachráněnou ze šrotiště.