Auto, které jelo 225 km/h a pilo víc než vy o víkendu

Tohle nebylo jen auto. Byl to kus epochy na kolech — zrozený v době, kdy se němečtí inženýři neptali: „Můžeme?“, ale zavrčeli: „Proč ne víc a proč ne hned?“
V roce 1975 vtrhl na scénu Mercedes-Benz 450 SEL 6.9 — luxusní sedan tak nestydatě přehnaný, že vedle něj ostatní auta vypadala jako účetní položky. Tehdy se šeptalo s úctou, že je to „nejlepší auto na světě“, a tentokrát to nebyl jen reklamní slogan vytažený ze sklepa stuttgartského PR oddělení. Byl obrovský, hlučný a majestátní — přesně ten typ auta, které by možná řídil Goethe, kdyby se vzdal poezie a dal přednost točivému momentu.
A nebyla to jen nějaká S-třída. Byla to ta S-třída. Vlajková loď. Auto, které vás nejen přepravilo z bodu A do bodu B — ono vám zabalilo duši do veluru, vznášelo se na hydropneumatickém podvozku a pak sešláplo plyn až do stratosféry.
Název dostalo podle svého monstrózního osmiválce o objemu 6 834 cm³, jehož srdce si vypůjčilo z císařské limuzíny Mercedes 600 — ano, té, kterou si oblíbili diktátoři. Výsledek?

286 koní,
550 Nm točivého momentu,
z 0 na 100 km/h za pouhých 7,4 sekundy.

V roce 1975.
Dnes by to bylo svižné. Ale tehdy? To byla čirá magie. Nebylo to jen auto — byl to kožený balistický projektil se světlomety.
Uvnitř vás čekala klimatizace, centrální zamykání, tempomat, elektrická okna, ostřikovače světlometů i bezpečnostní pásy vpředu i vzadu — vše v základní výbavě. Samozřejmě, interiér byl pokrytý velurem. Ne jen „nějakým“ velurem — ale větším množstvím, než kolik ho najdete v berlínské opeře při slavnostní premiéře.
Zadní sedadla nepůsobila jako lavice — spíš jako kupé první třídy, řízené šoférem, který má rád rychlou jízdu a nesnáší kompromisy.
A Mercedes se nespokojil jen s pár luxusními pružinami. Ne. Vyvinul zcela nový hydropneumatický podvozek, který držel světlou výšku bez ohledu na to, jestli v kufru sedí ředitel v hedvábném obleku, nebo tři tuny kaviáru. Bylo to tak absurdně pohodlné, že jste se ptali, proč jsme vlastně někdy vymýšleli tlumiče.
Obouval pneumatiky šířky 215 — což byla tehdy rozmařilost, když většina lidí jezdila na gumičkách. Měl dvě koncovky výfuku, protože když pilotujete osmiválec o objemu 6,9 litru, měl by znít jako válečné bubny, ne jako zastřihovač chloupků v nose. A legendární kola Fuchs z lehké slitiny? Ta nebyla v základu. Byla za příplatek — protože samozřejmě, že byla.
Legenda, která vznikla v omezeném počtu
Vyrobeno bylo jen 7 380 kusů. Dnes jsou to zbožňované klasiky, jejichž ceny šplhají každý rok výš jako otáčky za studena v zimním ránu. Zachovalý kus? Přes 80 000 eur.
A ano — Mercedes-Benz Classic má stále skladem náhradní díly. Správná řídicí skříň vás vyjde na 3 756 eur, a právě o to tu jde:
Lidé si 6.9 nekupují proto, že mají peníze.
Kupují si ho proto, že mají vkus.