3D televize: Budoucnost, která rychle upadla v zapomnění

Když se před lety 3D technologie konečně vřítila do našich obýváků, připadali jsme si, jako bychom skočili do budoucnosti s jetpackem z čisté sci-fi. Nebyla to jen další hračka typu chytrý ovladač nebo obrazovka, která se ohne víc než jogín po pěti energetických nápojích. Ne, tohle byl slib – slavnostní přísaha, že už nebudete filmy jen sledovat, ale žít v nich. Proletíte se s Avatarem, utopíte se v Titanicu a vybuchnete po boku každé ohnivé koule, kterou Michael Bay kdy s láskou odpálil. Stačilo jen pořídit si televizi za víc než celou kuchyň a nasadit si brýle, ve kterých jste vypadali jako komparzista z laciného vesmírného filmu.

A pak – šmytec. Za tři roky tyhle zázračné krabice zmizely z obchodů, jako by je někdo odvolal zpátky na mateřskou loď z Oblasti 51.

Začalo to samozřejmě v kině. Už v padesátých letech, kdy byl svět ještě černobílý a reklamy na cigarety považovali za vrchol elegance, dostávali diváci ty proslulé papírové brýle s červeným a modrým sklem. Lidé to milovali. Chvíli. Ale obraz byl tak příšerný, že by si je nenasadil ani pes.

Pak přišel Avatar. Tržby rostly rychleji než sebevědomí Elona Muska a vypukly závody. Samsung, Sony, LG – všichni chrlili 3D televize na trh, jako by tím léčili nudu. Neměli jste-li doma 3D televizi za tři tisíce euro, byli jste automaticky milovníkem chudoby a dvourozměrného smutku.

Ale… úplně ne. Protože když jste si toho předraženého technického obra konečně dotáhli domů a zapnuli ho, přišla rána reality. Potřebovali jste brýle. A ne ledajaké. Byly to ty, ze kterých vás rozbolela hlava, vybíjely se rychleji než vaše motivace v posilovně a mizely za gaučem přesně ve chvíli, kdy měl film začít.

I když jste zvládli všechno správně, ukázalo se, že třetina lidí 3D prostě nevidí. Fyziologie řekla: „Vítejte, ale... smůla.“ Někdo viděl efekt slabě, jiný vůbec. A pak přišly bolesti hlavy. Nevolnost. A ten nepříjemný pocit, že byste možná udělali líp, kdybyste si radši přečetli knihu.

Když už jste měli televizi, brýle a předpis na ibuprofen, došlo vám, že to slavné „vtažení do jiné dimenze“ znamená tři animované filmy, pár mizerně převedených akčních trháků a ESPN 3D, kde běží… baseball. Když vám Transformeři ve 3D připadají spíš jako čekání v lékárně, něco je špatně.

A obsah? Nikdy pořádně nepřišel. Proč by někdo točil něco speciálně pro 3D, když 2D funguje skvěle a nedělá vám z hlavy mikrovlnku? Studia to vzdala. Televizní stanice také. I Blu-ray 3D disky ležely na pultech jako zapomenuté vaničky zmrzliny tající vedle firemní tiskárny.

A když se zdálo, že by 3D mohlo dostat ještě jednu šanci… přišlo 4K. A HDR. Najednou televize ukazovaly obraz tak ostrý, že jste viděli i póry na tváři moderátora. Bez brýlí. Bez nevolnosti. A světe div se – lidé si vybrali tohle.

Výrobci, kteří právě nalili do vývoje 3D rozpočty menších států, teď seděli na skladech plných nenošených brýlí, neprodaných televizí a zákazníků, kteří jen pokrčili rameny: „Víte co, já zůstanu u dobrého starého 2D.“

V roce 2017 byly 3D televize oficiálně mrtvé. LG, Sony, Panasonic, Philips – všichni jednohlasně oznámili: „Končíme.“ Standardem se zase stalo 2D. Brýle vyhynuly. A nikdo neuronil ani slzu.

Jen IMAX zůstal a drží se 3D zuby nehty jako nostalgický děda – hlavně proto, že nikdo nechce přiznat, že dal patnáct euro za dvouhodinovou nevolnost.