


































































Lamborghini Diablo slaví 35 let: Supersport, který čas předběhl, ale historie nikdy
Zatímco Countach zosobňoval přebujelé sebevědomí osmdesátých let, Diablo se narodilo do nového světa: éry globálního luxusu, korporátního dohledu a svůdného příslibu technologií. Vývoj s krycím označením Projekt 132 začal v roce 1985 s jediným troufalým cílem – postavit „nejrychlejší auto na světě“. Chrysler, který Lamborghini v průběhu projektu převzal, zmírnil nejdivočejší rysy italského designu. Výsledek působil na první pohled umírněněji, přesto zůstal okázale přehnaný: nůžkové dveře, masivní záď a kokpit, který se ergonomií inspiroval stíhačkou.
Když bylo Diablo v roce 1990 představeno v Monte Carlu, bylo připraveno zapsat se do historie. Pod kapotou dřímalo dvanáctiválcové srdce o objemu 5,7 litru s výkonem 492 koní a maximální rychlostí přes 325 km/h – v době, kdy slovo „internet“ znali jen inženýři. Diablo nebylo jen rychlé, bylo drzé. A právě to mu dokonale sedělo.
Tehdejší Lamborghini mělo k dnešní korporátní uhlazenosti daleko. Diablo bylo syrovým strojem z kovu a špetky karbonu, ručně stavěným řemeslníky, jejichž přesnost vycházela spíš z instinktu než z laboratorních postupů. Zároveň to však bylo první Lamborghini, které nabídlo náznak komfortu: elektrická okna, nastavitelná sedadla či audiosystém Alpine – luxusy, které působily jako pokrok, ne jako parodie.
V roce 1993 přišel šok: Diablo VT s pohonem všech kol. Tehdy kacířství mezi supersporty, později standard pro každý dvanáctiválec značky. Speciální edice jako SE30, Jota nebo VT Roadster během dekády upevnily jeho popkulturní slávu – plakátové auto generace vychované na přebytku.
Příchod Audi v roce 1998 přinesl do Sant’Agaty německou racionalitu. Pevné světlomety, ABS a větší šestilitrový dvanáctiválec znamenaly začátek konce i nový začátek. Poslední verze 6.0 SE, navržená Lucem Donckerwolkem, symbolizovala přerod Lamborghini v značku, kterou začal definovat obraz stejně jako šílenství.
Diablo nežilo jen na asfaltu. Zářilo ve filmech, klipech i reklamách – Blbý a blbější, Dnes neumírej, Jamiroquai a „Cosmic Girl“. V té době červený supersport znamenal víc než výkon – byl prohlášením, že svět patří těm, kdo se neptají na svolení. Majitelé jako Mike Tyson, Nicolas Cage či Jay Leno neřešili spotřebu, šlo jim o efekt.
Vyrobeno bylo jen 2 903 kusů, z nichž každý je dnes kultovním artefaktem. Divize Polo Storico na certifikaci těchto devadesátkových eg certifikáty úspěšně staví byznys. Varianty SE30 a GT dosahují na aukcích závratných částek, což je nevyhnutelné – legendy neklesají na ceně, jen zdražují.
Když výroba v roce 2001 skončila, nezmizel jen jeden model, ale celá éra. Diablo bylo posledním „čistým“ Lamborghini před nástupem vypočítané dokonalosti Audi, předtím než se šílenství stalo marketingovou strategií.
Po pětatřiceti letech zůstává Diablo přesně tam, kde má být – napůl v muzeu, napůl v legendě. Auto příliš hlučné, příliš rychlé a příliš upřímné pro dnešní elektrifikovaný svět. Právě proto na něm stále záleží.